Adolf Loos (1870 – 1933) byl jeden z prvních, ne-li úplně první z architektů, který po celý svůj život myslel a jednal jako „Evropan“. Narodil se do doby Rakousko-uherské monarchie v Brně, kde také vyrůstal. Od dětství se učil rukodělným dovednostem v sochařské a kamenické dílně svého otce. Vzdělání si doplnil na průmyslové škole v oboru stavební technik v Liberci, a poté studoval architekturu v Drážďanech. Nejvíce však získal vlastním pozorováním během tříletého pobytu v USA; bylo to období, které se zásadně podepsalo na jeho tvorbě i smýšlení. Svou kariéru začal ve Vídni jako autor břitkých novinových článků a návrhář firmy specializující se na interiérový design. Loosovy eseje, často kritiky aktuálních událostí a výstav, se staly legendárními pro své trefné formulace. Jedním z jeho nadšených čtenářů byl Otto Beck, bohatý podnikatel z Plzně, který se o několik let později stal Loosovým tchánem. Zároveň spoluvlastnil tamní továrnu na drátěné zboží společně s budoucím Loosovým plzeňským objednavatelem Wilhelmem Hirschem, zvaným Willy.

Poté, co se Loos díky svým článkům stal ve Vídni známým, započal v tomto městě sérii stavebních projektů, které se střídavou intenzitou pokračovaly až do konce jeho života. Přesto se však jako architekt „Evropan“ neomezoval jen na hlavní a a své rezidenční město. Brzy začal pracovat na projektech ve Švýcarsku, Berlíně, Praze, Paříži a Polsku. Bylo jen logické, že po zániku monarchie Loos nereagoval na výzvy úřadů, a odmítl se natrvalo usídlit v Rakousku nebo Československu. Jednoduše tyto svazující byrokratické postupy ignoroval. Po uplynutí stanovené lhůty se tak oficiálně stal občanem československým. To však neznamenalo, že by opustil Rakousko nebo to, co z něj zůstalo- alespoň ne po dalších několik let. Jeho československý pas mu však ulehčil jeho celoživotní touhu cestovat. Jako profesor cestoval po celé Evropě, a získával stále více a více stavebních zakázek v pozvolna se zotavujícím hospodářství. Z důvodů sporů s představiteli města Vídně o zásadních otázkách stavební bytové politiky přesídlil Adolf Loos v roce 1924 do Francie. Paříž a Cote d’Azur se staly oblíbenými místy pro jeho tvůrčí činnost, která byla přerušována dlouhodobými pobyty v Československu, Rakousku, Švýcarsku a Německu. Cestoval také do Anglie, Řecka, Itálie a severní Afriky. Kvůli nemoci strávil svá poslední léta střídavě v různých sanatoriích, pracovat však nikdy zcela nepřestal. Zemřel roku 1933 v Kalksburgu u Vídně, v tom samém městě, kde skoro před čtyřiceti lety začala jeho kariéra.

Plzeň a rodina Marthy a Wilhelma Hirsche 

Willy Hirsch, společně se svým bratrancem a partnerem Otto Beckem, provozovali v Plzni továrnu na drátěné zboží, kterou založil Willyho otec Richard. Vyráběly se zde pletiva, ostnaté dráty, drátěnky na parkety, uzávěry na pytle, a také pomůcky pro pokrývače -  kramle a hřebenové háky. Továrna měla svoji zinkovnu a provozovnu na pocínování výrobků. Zboží se vyváželo až do Velké Británie a dokonce i Spojených států. Díky svému ekonomickému a společenskému zázemí patřil Willy Hirsch k místní majetné vrstvě obyvatelstva a německé Loži svobodných zednářů v Plzni. V roce 1907 najal Loose, aby pro něj navrhl nádherný a komfortně vybavený byt, který by zdůraznil společenské postavení rodiny Hirsch.

Loos provedl svého plzeňského přítele Willyho Hirsche po svých realizovaných návrzích, včetně bytů, které před dvěma lety navrhnul pro Alfreda Krause (bratra Karla Krause) a Rudolfa Krause. Tento mladý, avšak již poměrně známý, architekt pořádal dokonce skupinové prohlídkové akce. Takovéto prohlídky dokončených projektů byly pro Loose klíčové, neboť často znamenaly možnost získat další zakázky. V únoru 1907 byl konečně pozván do Plzně, aby si prohlédl dům v ulici Plachého č.6, kde se měly adaptovat prostory v prvním patře. Martha Hirsch zmínila tuto návštěvu v jednom z dopisů (v r. 1930) nakladatelství Schroll, které připravovalo monografii k šedesátým narozeninám architekta. „Architekt Loos si přišel prohlédnout byt, který pro nás měl zařídit, v únoru 1907. Při této první návštěvě si udělal po krátké prohlídce pár letmých skic- vzpomínám si, že to bylo na jednu starou dopisní obálku- jak měl být byt přestavěn a rozčleněn. Na této skici se už později nic neměnilo, vše se zrealizovalo tak, jak to bylo navrženo v té první čtvrthodině.“ Tento způsob provedení, jak byl zaznamenán svědkyní i dalšimi klienty architekta, byl pro Loose typický. Podobně charakteristické byly i dobré vztahy, které Loos se svými klienty udržoval. Mnoho z nich přerostlo v upřímné a dlouholeté přátelství, na které se architekt mohl spolehnout i v obtížných finančních situacích, zvláště v posledních měsících svého života.

Loos podobným způsobem podporoval svého mladšího přítele Oskara Kokoschku. S nadšením jej doporučoval svým klientům jako zdatného portrétistu, občas dokonce své klienty nutil, aby malíři stáli modelem. Bylo však běžné, že se zákazníkům konečné obrazy nelíbily, a tak je odmítli koupit. Možná se to ani nezdá až tak překvapivé, pokud porovnáme olejem malovaný portrét Wilhelma Hirsche s kresbou zobrazující Marthu Hirsch. V takových případech, Loos obraz většinou zakoupil sám, aby podpořil mladého umělce v těžké finanční situaci.  Za pár let se tak Adolf Loos stal vlastníkem jedné z nejpočetnějších privátních sbírek Kokoschkových děl. Bylo pravidlem, že první stavební zakázka v novém městě na sebe rychle navázala další. Byt Hirschových, který se dá označit za nejvýznamnější práci Adolfa Loose v Plzni, je toho příkladem. Ve stejném roce (1907) získal Loos také zakázku na návrh a zpracování bytu Otty Becka.

Rodiny Hirsch a Beck byly v příbuzenském vztahu, Wilhelm Hirsch a Otto Beck byli bratranci, sousedé a také partneři v továrně na drátěné zboží. Ještě ve dvacátých letech Loos realizoval také další zakázky pro okruh jejich přátel v Plzni. Byty pro Hanse a jeho bratra Leo Brummela, pro Dr. Josefa Vogla, Leopolda Eisnera, Willyho Krause a Hugo Semlera vznikly v Plzni během tří let. Později Loos také získal zakázku na byt v druhém patře v ulici Plachého č.6 pro jediného syna Marthy a Wilhelma Hirsch, Richarda. Ten tak mohl využívat komfortu Loosova návrhu i po té co dosáhl dospělosti.Ve stejnou dobu požádali Hirschovi Loose o návrh a realizaci nové verandy v bytě, který jim do té doby sloužil beze změny téměř 25 let. Pro Loose byl architekt „zedníkem, který vystudoval latinu.‟ Sám byl navíc i architekt-krejčí, který svým zákazníkům šil jejich příbytky na míru podle jejich zvyklostí a charakteru. Budoucí uživatelé Loosových návrhů se jím rádi nechali vést, což velmi dobře ilustruje také případ Hirschových. Přestože se Willy a Loos znali jen krátce, Loosovi to stačilo na to, aby správně odhadl charakter přání svého klienta a okamžitě mu nabídnul vhodná stavební řešení. Pokud je vznik Loosova návrhu během pouhé čtvrthodiny překvapivý, stejně tak ohromující je i skutečnost, že tento plán byl bez výhrad přijat. A jak nakonec skončil výsledek této tvůrčí čtvrthodiny? Byt byl zcela zničen; dnes nám mohou poskytnout informace pouze fotografie a dochované popisy.

Jak už bylo zmíněno, jednalo se o přestavbu prvního patra tříposchoďového nájemního domu z konce devatenáctého století. U pětipokojového bytu bylo zapotřebí provést rozsáhlé stavební změny tak, aby mohly vzniknout ještě dva oddělené pokoje pro hosty a velkolepé prostory pro společenské události. Vedle běžných pokojů jako je ložnice, dětský pokoj, kuchyň, předsíň a prostory pro personál vznikla enfiláda tří místností, dvou velkých a jedné menší mezi nimi, které byly pojaty jako jídelna, přípravna a hudební salón. Aby se dosáhlo dojmu velkého prostoru, byly jednotlivé příčky mezi těmito místnostmi až na úzké boční podpěry vybourány. Každá z těchto místností dostala své vlastní vybavení, zhotovené ze speciálních materiálů. Jídelna byla provedena v tmavém mahagonu, v přípravně byl použit vzácný mramor ze Skyrosu a pro hudební salón bylo vybráno světlé třešňové dřevo, které bylo také využito při zařizování verandy. Místo volně stojícího nábytku byly použity vestavěné skříně,vitríny a bufety,které sloužily jako odkládací a servírovací stoly. To celé vytvářelo mimořádný celkový dojem prostornosti, který skýtal mnoho překvapivých a okouzlujících pohledů. Není zde prostor k detailnímu popisu bytu,který lze nalézt v dodatcích odborné literatury. Nicméně je třeba se zmínit o ložnici, která byla zhotovena ze světlého javoru. Loos ji pak prezentoval na výstavě o dvacet let později, kdy se ještě stále dala označit za moderní. Byl hrdý na nadčasovost svých děl, a záměrně na výstavách prezentoval i své rané návrhy. Loosovi zákazníci si byli vědomi výhodnosti investice, a často architekta i po letech za jeho nestárnoucí dílo honorovali. Například Paul Khuner, majitel potravinářského závodu, poslal Loosovi po letech druhý honorář, s poznámkou, že díky nadčasovosti jeho designu ušetřil mnoho peněz, které by jinak musel zaplatit za rekonstrukci. Pokud se Loosovi klienti stěhovali, bylo běžné, že nábytek a zařízení, které narvhl se stěhovalo s nimi, a to i přes mnohé technické potíže s tím spojené. 

Z celé někdejší nádhery bytu Hirschových se nic nedochovalo. Volně stojící nábytek se ztratil během války. Po roce 1962, a následné přestavbě a využití bytu jako mateřské školky, bylo zničeno i vestavěné příslušenství, obklady, a celé prostorové uspořádání. Převážná část bytového zařízení a návrhů, které zde Adolf Loos provedl (odhadem na tři sta), dopadla stejně; dnes je můžeme posuzovat jen z fotografií. Loos sám však pochyboval, že by jeho komplikované prostorové koncepce mohly být zprostředkovány dvojdimensionální fotografií. Černobílé fotografie navíc zcela potlačily působivé barevné komponenty. Pro Loose ale právě barvy materiálů použitých v jeho třídimensionálních plánech hrály klíčovou roli; jen vjem celku mohl posunout představivost na její samotnou hranici.

Byt Richarda Hirsche

Hraničí to se zázrakem, že válečná léta, ale i několik desetiletí komunistické vlády, přežilo ve stejném domě, jen o poschodí výše, jiné Loosovo dílo. Tento podstatně menší apartmán byl až do nedávna téměř neznámý, a bez jakékoliv ochrany a péče. Po pádu režimů a nástupu možných prodejů, následných přestaveb a úprav, mohl být tento skvost vážně ohrožen. Majitel bytu plánoval rekonstrukci, a tak se rozhodl prodat celý originální interiér.  Skutečnost, že se celé zařízení bytu objevilo v precizně zrestaurovaném stavu v historickém domě v Praze - Josefově, je dalším zázrakem. V Plzni toto kombinované zařízení, umístěné kolem dvou okenních os, sloužilo mladému studentovi. Víceúčelový pokoj nabídl místa jak pro jídlo, tak i studium: zabudovaný psací stůl u knihovny nebo alkovnu u cocktail baru. V plzeňském bytě byla na obývací ookoj napojena zařízená ložnice.

Původně tam také byla předsíň, koupelna a balkón s výhledem do dvora. Teprve nedávno bylo možné krátce navštívit ložnici. Přes všechny vysvětlení a dohady z nich vyplývající, se při prohlídce ložnice ukázalo, že zařízení pokoje je také Loosovým dílem. Očividně byla ložnice přispůsobena v rámci celkového projektu, kde z druhého bytu s dvěma okenními osami vznikl velmi specifický prostor na spaní.

Výsledkem je typická Loosova koncepce místnosti, podobná typu známého z architektova pozdějšího období, s jasnými analogiemi ke srovnatelným pokojům v Müllerově vile. hlavním bodem srovnání je výtvarná koncepce, jejíž provedení navzdory nižším nákladům vykazuje silnou estetickou příbuznost s Müllerovou vilou.

Tento prostor je charakterizován průběžným obložením zdí. Skládá se z rastru, který je tvořen zelenými dřevěnými lištami, které lemují velké plochy tapetování. Původní tapeta z přírodního barevného textilu - juty už neexistuje. Na některých místech se dochovaly její zbytky, díky nimž máme představu, jak původní obložení stěny vypadalo. Některá místa byla později doplněna novými tapetami. Na zbývajících místech byl dřevěný podklad následně namořen a ponechán viditelný. V důsledku toho je jednotný, příjemně světlý dojem redukován.

Cestou z obývacího prostoru do ložnice vidí návštěvník přímo před sebou konstrukci, která obklopuje niku postele. Ta je tvořena dvojicí vestavěných skříněk, z nichž se každá nachází po jedné straně. Do pravé skříňky je zabudován vestavěný sekretář, jehož sklápěcí psací plocha vypovídá o bohatství vnitřního vybavení celého kusu nabýtku. Každý předmět tohoto soukromého prostoru měl své přesně určené místo v jedné ze skříněk, tak jak to můžeme vidět v obývacím pokoji. Veškeré vnitřní vybavení, jako závěsné a úložné prostory, zásuvky nebo poličky byly pečlivě vypracovány v mahagonovém dřevu. Další dveře, které byly vytvořeny během přestavby, vedou přímo od šatny v předsíni do ložnice. Jedná se o stavební realizaci, která nebyla zanesena do původního stavebního plánu. Dveře nemohly vzniknout při pozdější úpravě bytu, protože je nepravděpodobné, že by byl vybudován přístup z kuchyně, která vznikla dodatečně, přímo do ložnice. Také vestavěné skříně šatny, které končí nedaleko od dveří, tento předpoklad podporují.

Všechny skříně jsou umístěny před zdí, nejsou tedy zabudované v nikách. Aby se toto řešení zmírnilo, byl prostor nad skříněmi posunut nahoru, využívaje lehké konstrukce bez viditelných rámů. Takovýto způsob byl zvolen u dvou ze čtyř zdí. Na zdech s okenními otvory a vnitřní příčce mezi obývacím pokojem a ložnicí je pouze ploché táflování bez vestvěného nábytku. Jako ve správném mládeneckém bytě, ani zde nebyla plánována kuchyně. Kuchařka Ema bydlela na stejném patře ve dvorním přístavku, a starala se o jídlo i úklid Richardova apartmánu.

Funkčnost, kterou Loos prosazoval ve svých návrzích obytných domů a bytů, se uplatnila i zde, i když ve zmenšené formě. V malém avšak velkoryse vytvořeném prostoru je maximum funkcí dovedně propojeno tak, aby vytvořili dojem dokonalé harmonie. Je zde jídelní kout, vestavěný stůl pro studium, knihovnu, a také intimní posezení s vestavěným cocktail barem.

V menším měřítku je zde dosažen stejný pocit prostoru jako v okázalé vile Müller. Samozřejmě v tomto mládeneckém bytě Richarda Hirsche zcela chybí ženský element, který byl právě ve vile Müller tak půvabně koncipován. Plánovaná svatba Richarda s Marieluisou Kornfeld vedla roku 1935 (již po smrti Adolfa Loose) k přestavbě koupelny a vestavbě vlastního kuchyňského koutu, a to již pod vedením architekta Heinricha Kulky, Loosova blízkého spolupracovníka. Dnes již více než devadesátiletá Marieluis, která nyní žije v Austrálii, napsala v dopise ze září 2011: „Jsem velmi šťastná, že Vladimír Lekeš zachránil apartmán, který navrhl roku 1927 pro mého manžela Richarda Hirsche architekt Adolf Loos v Plachého ulici č.6, kde jsme strávili část našeho společného života. Věřím, že apartmán bude i sloužit veřejnosti, tak jako nyní.“

Zde se naskýtá možnost představit tento nově objevený Loosův návrh podrobněji. Popis se samozřejmě nejprve zaobírá původním uspořádáním v Plzni. Dá se předpokládat, že byt Richarda měl být přestavěn co nejrychleji, a s co nejmenšími náklady. Tudíž zde nalézáme mnohem menší strukturální změny než v bytě Marthy a Willyho, na které Loos dohlížel před dvaceti lety. Vzhledem k tomu,  že tak malé změny nemusely být oficiálně nahlášeny a nepotřebovaly stavební povolení, je těžké přesně určit datum rekonstrukce. Maria Szadkowska nedávno našla plán navrhovaných změn Richardova bytu. Bohužel postrádá původní dataci, ale evidentně získal roku 1935 nový krycí list a byl znovz použit pro další rekonstrukci.  Srovnání nákresů a písma původního plánu a krycího listu z roku 1935 toto jasně dokazuje. Podobné použití již existujících starých plánů, zvláště pro menší úpravy, nebylo nic neobvyklého. Například ve Vídni v padesátých letech byla schválena zničující přestavba vily Steiner, a to na základě překreslených původních plánů podepsaných Loosem r. 1910. Aby byla vila zrekonstruována do původního stavu, bylo nutné zahájit schvalovací řízení s naprosto novým nákresem plánů.

Je tedy velmi pravděpodobné, že první plány pro změnu apartmánu Richarda Hirsche byly Loosem vypracovány roku 1927, jak je také zmíněno v dokumentech Bořivoje Kriegerbecka, který byl v té době jedním z Loosových spolupracovníků. To také vysvětluje proč plány obsahují i zcela podrobný popis změn provedených později. Nový byt vznikl oddělením dvou pokojů velkého bytu, který zabíral celou plochu druhého patra. Zbylá menší část plochy našla uplatnění jako byt pro hosty, který obývala kuchařka Richarda Hirsche Ema. Jen půl cihly silná dělící příčka obytného pokoje, který byl součástí zmenšeného, ale i tak velkorysého bytu, byla zvukově odizolována a dřívější dveře byly zazděny. Aby mohl být vytvořen nový vstupní prostor s předsíní, šatnou a koupelnou, Loos využil polovinu podesty schodiště, která navazovala na již existující chodbu, a začlenil ji do nově vytvářeného bytu. Původní dveře byly zrušeny. Byt tak dostal nový vchod, do kterého byl přístup z úrovně nově postavené pavlače. Jsou zde patrné zbytky vybavení, vytvořené ještě za Loosova působení, jako jsou travertinové sokly, které byly pravděpodobně zhotoveny z mramoru, který byl ve stejné době použit na na nové verandě rodičů. Toto je dalším důkazem nesporného Loosova autorství a datace apartmánu.

Finální řešení však nesledovalo navržený plán v každém detailu. Zamýšlené oddělení podesty schodiště proběhlo v podstatně menší variantě. Šatna, od roku 1935 malá kuchyně, byla zmenšena o polovinu a vstup byl zřízen v úrovni dveří vedoucích na pavlač. Ještě dnes je to viditelné. Dvoje dveře, stejně jako osvětlení na schodišti, byly navrženy Loosem a jsou z doby změn navrhnutých roku 1927. Vlys obíhající strop postupoval podle nových linií stěny, aby byla zachována harmonie prostoru. Podlaha z teraco dlaždic s obíhajícím meandrem však touto změnou neprošla. Nový vchod do apartmánu byl vytvořen na úrovni nově vystavěné pavlače. Zde je třeba se věnovat popisu dalších detailů apartmánu. Už na schodišti se dá snadno rozpoznat autorská ruka Adolfa Loose: jinak obyčejné vchodové dveře byly nahrazeny novými. Tyto hladké, bíle nalakované dvoukřídlé dveře se skleněnými výplněmi, nově uzavíraly schodiště. Skleněnou výplň tvořily prosklené čtverce ve dvou řadách, na každé straně po pěti kusech.

Skleněné čtverce zabíraly celou šíři dveří a osvětlovaly chodbu, která vedla od vchodu k hlavní části obývacího pokoje. Vstupní hala pravděpodobně nebyla nijak vybavena, mimo výše zmíněných travertinových soklů. Jednoduché dřevěné dveře vedly do obývacího pokoje. Z pohledu z předsíně byly bíle natřené, v obývacím pokoji se však shodovaly s barvou celého vnitřního vybavení, a podobně jako zbytek interiéru byly obloženy dubovým dřevem. Po levé straně byla šatna, a naproti malá koupelna s vanou, umyvadlem a toaletou. Tento prvek je pro Loose charakteristický, shledáváme se s ním v případech, kdy se odlišně vybavené prostory určené různým účelům propojovaly pomocí dveří. Obzvlášť  překvapivým příkladem z let 1909-1910 můžeme nalézt v obchodu Goldman a Salatsch ve Vídni na Michalském náměstí, kde je vybavení prostoru pro hosty provedeno v mahagonu, zatímco provozní část je natřena stroze bíle (původní nátěr byl znovu objeven po zrestaurování objektu r. 1990). V Loosových realizacích jsou většinou vstupní prostory bytů zhotoveny z měkkého bíle natřeného dřeva, které odpovídá jejich menší důležitosti v celém objektu. Dá se předpokládat, že tomu tak bylo i u bytu Richarda Hirsche. Nicméně, není nic co by mohlo dokázat tuto teorii; nic- až na dveře- se z vstupní haly nedochovalo.

Kroky příchozího vedly přímo od hlavních vstupních dveří přes předsíň do vlastní obytné místnosti a zároveň hlavního prostoru, měníce směr pouze jednou. Zde také Loos znovu uplatnil architektonický element, který již používal ve svém repertoáru po několik let, například v Americkém baru ve Vídni (1908), kde dosáhl změny směru ve tvaru ‘S’ na velmi omezeném prostoru. Do hlavní místnosti tohoto mládeneckého bytu se vstupuje z její širší strany a příchozímu se tak otevírá pohled na řadu oken v původní výšce 3,5 metru. Pokoj opticky rozděluje 30 cm vysoký trám, který probíhá podélně po celém stropě místnosti a v její užší části asi uprostřed ji rozděluje na dvě poloviny. Ty jsou uspořádány v různých prostorových výškách (237 cm oproti 357 cm) a mají různá zaměření. V oblasti vstupních dveří byl snížen strop téměř o 1,2 metru. Vstupní prostory mají nižší stropy ve většině Loosových projektů, a odkazují na jejich menší význam v rámci celého prostoru. Účelem tohoto prvku bylo zdůraznění vstupu do obývacího pokoje s vysokým stropem. Pokud bylo potřeba, kulaté stropní svítidlo zajišťovalo osvětlení. Nově vytvořené dveře vedly do ložnice. Původně byly dveře tohoto pokoje širší, na jiném místě a vedly do jídelny, a tak byly zazděny.  Přes další menší dveře bylo možné projít ze šatny do ložnice. Také tyto změny nebyly zakresleny v plánu z roku 1927. Zábrana ve formě vestavěného trámu v polovině obývacího pokoje tak vybízí příchozího pokračovat do hlavní části víceúčelového pokoje s vysokým stropem. Pohled příchozího je pak již veden ke konečnému pohodlnému prostoru alkovny. Avšak ještě před vstupem do této intimní části pokoje, musí návštěvník projít okolním prostorem, s mnoha rozlišnými funkcemi. U levého okna, kde se zachovala původní vestavěná skříň na nádobí, se nepochybně nacházel jídelní stůl. V bytě bylo ústřední topení a kousek pod trámem se nacházelo další přídavné topení důmyslně umístěné v dřevěné policové skříni. Naproti u sedacího koutu byly další dva skryté prostory pro nádobí a příbory.

Mezi okny orientovanými na ulici byl umístěn psací a pracovní stůl. Po celé šíři oken pak probíhala odkládací deska široká 70 cm, která byla využívána buď jako psací stůl, nebo na servírovaní jídla. Sekretář zapuštěný ve zdi se dal uzavřít pomocí dřevěné rolety a židle se pak mohly posunout na své místo. Pracovní část tak byla oddělena a nenarušovala požitek z jídla v příjemné společnosti. Napravo od okna pak navazoval knihovní kout s vestavěnými regály, které mohly pojmout dostatek knih zapáleného studenta. Pohodlné křeslo sloužilo jak ke čtení, tak i ke studiu a odpočinku. Sokl, který vedl podél vestavěných knihovních regálů, se dal uzavřít třemi sklopnými deskami. Zde se mohly uchovávat různé předměty, o jejichž používání a účelu se dnes už nic neví.

O schod výš, nalézáme konečně tu nejintimnější část tohoto víceúčelového prostoru. I když vyvýšen, je sedací kout s výškou pouhých 2,2 m nejnižším, ale přesto ústředním bodem celého bytu. I když sedací kout lze vidět z mnoha stran, teprve když jste uvnitř těchto prostor, plně oceníte útulnost, kterou tento Loosův umělecký návrh skýtá. Uprostřed tohoto uspořádání je nízký stůl a sedací lavice ve tvaru U, která rovněž sloužila jako další úložný prostor. Tato instalace je korunována atraktivním zavěšeným lustrem kruhového tvaru. Pravá část sedací lavice je delší a dá se odtud dosáhnout na věci v přihrádkách. Levá část lavice je kratší, protože se u ní nacházejí vestavěné uzavíratelné skříňky, které sloužily jako bar na nápoje a sklenice. Nyní jsou zde uloženy sklenice navržené Loosem v letech 1930 a 1931 pro vídeňskou firmu Lobmeyr. Sklenice pravděpodobně pocházejí z villy Müller v Olomouci, nebo byly ve vlastnictví bývalého Loosova žáka, architekta Paula Engelmanna.

Jak už bylo zmíněno, nad stolem uprostřed mřížky vytvořené úzkými stropními trámy, je zavěšeno elegantní kruhové osvětlení, jehož stropní deska sloužila jako regulovatelný ventilátor odvětrávající kouř z cigarety či dýmky. Tuto úlohu plnil obvykle u Loosových návrhů otevřený krb, který je v tomto případě z důvodu nedostatku místa nahrazen tímto ventilačním zařízením. I přes dokonalé soukromí, které alkovna skýtala, mohl majitel bytu či návštěvník z tohoto prostoru pozorovat dění, aniž by byl sám viděn. Tento designový prvek pak Loos uplatnil v mnoha svých projektech, s pravděpodobně největší virtuozitou a v několika variantách ve vile Müller v Praze.

Architekt tak vytvořil z jediné místnosti sled několika do sebe harmonicky zapadajích prostor, které i přes viditelné rozdělení vytváří velkorysý a jednotný prostor.

Vnitřní design

Adolf Loos vždy nabízel různé cenové kategorie provedení interiérů. Ale tak jako krejčí používá látky různé kvality se stejnou pečlivostí, tak ani on nečinil rozdíly mezi péčí, kterou věnoval rozlišným materiálům. Používal různé cenové varianty, aby rozlišil důležitost jednotlivých pokojů, nebo aby vyhověl přáním a finančním požadavkům svých klientů. Přesto však vždy zůstal, aniž by ho nutily ekonomické tlaky, úsporný jak při výběru materiálů, tak v případě vynaložených nákladů. Na kvalitě konečného provedení se tyto úspory nikdy nepodepsaly; z velké části právě díky Loosově schopnosti respektovat vznešený charakter materiálů, které využíval. Po válce navrhl řadové domy pro nemajetné stavitele z řad válečných navrátilců. Tyto domy se nechlubí mramorovým obložením, jejich bohatství spočívá především v harmonickém prostorovém uspořádání (Raumplan), provedeném s co nejmenšími prostředky na co nejmenší ploše. Loos byl pyšný na to, že jeho realizace vždy působily nákladněji než výše finančních prostředků, kterou na ně použil. Jak sám říkával, i za to vděčil mnoha svým zakázkám.

Zařízení bytu Richarda Hirsche se lišilo od bytu jeho rodičů jak v prostorovém uspořádání, tak ve vynaložených finančních prostředcích. Doba se změnila a nebylo vhodné nabídnout mladému studentovi život v příliš luxusním prostředí. Dubové vybavení jeho bytu bylo poněkud skromnější, ne však laciné. Výhodou provedení v dubu byla lepší cenová dostupnost, ale také menší choulostivost na světelné změny. V případě opotřebení či poškození bylo snadné nábytek oživit či vyměnit. Na rozdíl od vzácného mramoru byl dub také menším lákadlem pro zcizení. Všem těmto faktorům vděčíme za zachování apartmánu v původní podobě. A samozřejmě také velké dávce štěstí.

Celý pokoj byl obložen dřevem do výše 1,3 m, a tím vznikl celkový, na půl vysoký horizont. Trámy byly použity pouze ve vstupní části a u sedacího koutu. Povrch obložení je hladký a matný. Po téměř celé délce apartmánu jsou vestavěné prvky. Vnitřky vestavěných skříní jsou provedeny v mahagonové dýze. Plochy, které sloužily k odkládání nápojů nebo vlhkých sklenic, byly vyrobeny z bílého skla. Podlaha v celé místnosti byla zhotovená z dubových vlysů, prkna na podiu byla pokryta kobercem z filcu. Všechny dveře v bytě byly změněny v závislosti na nové dřevěné obložení, a stejně tak byla zhotovena nová svítidla. Bez velkých nákladů, tak byl vytvořen byt, který rozhodně nepůsobí levně, a svou koncepcí plně odráží Loosovo tvůrčí nasazení. I když časový odstup mezi oběma projekty činí téměř dvacet let, návrh pro Richarda Hirsche, podobně jako architektovy pozdější díla, duchovně navazuje na Loosovy dřívější projekty z let 1907-1908 .

Bohužel už můžeme pouze hádat, jaký nábytek byl navržen pro tento studentský byt. Zajisté zde byly standartní dubové kusy, jaké Loos často používal ve svých projektech. Jídelní stůl byl s největší pravděpodobností kulatý, a židle mohly být kopiemi anglického nábytku Chippendale, potažené kůží, nebo i méně častějším anglickým lnem. Naštěstí se zachovalo několik původních svítidel. Všechna jsou vyrobena z mosazi (někde poniklována) a skla. Zvláště zajímavým kouskem je již zmíněné osvětlení sedacího koutu, které bylo náhodně objeveno na půdě domu v ulici Plachého č.6; jeho náhrada v případě ztráty by byla téměř nemožná. Toto světlo se skládá ze dvou pod sebou svěšených kruhů. Na spodní části jsou umístěny čtyři žárovky bez krytů, které se dají zapínat a vypínat odděleně. Elektrický přívod je důmyslně ukryt ve stropě. Toto elegantní a odvážné řešení však skýtalo i jistá rizika při čištění, a to i když byl 110 voltový proud vypnut. Nad světlem byl umístěn mosazný kotouč a také kruhový ventilátor, který sloužil k odvětrávání kouře.

 Stropní světlo u vstupu bylo také kulaté. Avšak v tomto případě je použito jednoduší bílé sklo, které zajistilo příjemně tlumené světlo. Jediné nástěnné světlo je moderní variantou světel z konce  devatenáctého století. Narozdíl of starších modelů jsou však jeho skleněné tyčinky válcovitého tvaru umístěny mezi spodní a dolní pás půlkruhovitých tvarů, aby se při průvanu zabránilo rušivému cinkání.

Také vypínače a zástrčky byly zhotoveny s velkou pečlivostí. Tyto tmavohnědé kotouče z bakelitu byly zapuštěny do zabroušených pravoúhlých skleněných plaket. Tomuto účelnému a přesto velmi elegantnímu provedení se nedá ani dnes nic vytknout. Důmyslné a dokonalé zpracování nacházíme i v dalších detailech, jako například kování u dveří a zapuštěných úchytech vestavěných skříní. Dnes jsou v bytě také nástěnné hodiny ve tvaru osmiúhelníku. Podobné hodiny můžeme vidět v domě Strasser ve Vídni, ty jsou však větší a elektrické.

Můžeme říci, že apartmán Richarda Hirsche byl vskutku pozoruhodným interiérem s pečlivě vybraným zařízením pro mladého muže, který se zde mohl plně věnovat svým zálibám a studiu. Příjemný pocit pohodlí vás zaplaví při vstupu do tohoto prostoru i dnes.

Stav uchování 

Podobně jako v bytě Richardových rodičů, i v tomto případě se veškerý nábytek s výjimkou vestavěných kusů ztratil. Koberec byl také v průběhu let vyměněn. Až na sedací lavici a lavici se skříňkou se zachovalo obložení stěn a vestavěné skříně, skříňky a knihovny. I když už apartmán obýval jiný nájemník, nebyl důvod se praktického a dokonale zpracovaného vestavěného nábytku zbavovat. Přirozeně zde narážíme na stopy každodenního a často i nešetrného zacházení. Dnes však můžeme těžko někomu vyčítat, že nepoznal či neznal hodnotu zařízení tohoto bytu, obzvlášť když byt rodičů byl nenávratně zničen.

Nedá se již určit, zda vstupní hala obsahovala vestavěné prvky, ale je docela možné, že vstupní dveře a dvě vrchní okna, stejně jako travertinové sokly, nebyly jedinými změnami, které Loos navrhl. Bohužel dnes nevíme, jakou barvu měly vnitřní stěny ani jaké tapety byly použity v sedacím koutě.

Restaurování a nová instalace

Vybavení bytu Richarda Hirsche bylo přestěhováno do Prahy, do podobně koncipovaného bytu u starého židovského hřbitova. Pokoj orientovaný do ulice se ukázal jako velmi vhodné místo pro novou instalaci zařízení, bylo zapotřebí provést jen pár úprav. Jediný rozdíl mezi novou a původní lokací je v délce pokoje, který je v Praze o jeden metr delší, a tak musel být prodloužen jak stropní trám, tak i dřevěné obložení. Jinak bylo vše instalováno a vestavěno tak jako v Plzni. Nicméně, i v minulosti, když se stěhovaly apartmány pod vedením samotného Loose, byly úpravy a změny nevyhnutelné.

Veškerý nábytek a součásti zařízení byly odborně a pečlivě zrestaurovány. Velký důraz se kladl na zachování původních technik, jak při ošetření povrchových ploch, tak i při použití původních materiálů tam, kde to bylo nevyhnutelně nutné. To byl případ ztracené lavice sedacího koutu, prodloužení stropního trámu a části nového táflování zdi. Sedací lavice byla vyrobena s velkou přesností na základě viditelných stop ve dřevěném obložení. Potah lavice z anglického lnu byl vybrán na základě dochovaných fotografií. Podobně se postupovalo s podlahovou krytinou. Ztracené kování bylo vyrobeno podle originálů, stejně jako lustr v hlavním obytném prostoru. Původní osvětlovací tělesa byla zrestaurována a drobné chybějící části doplněny.

Ztracený nábytek byl nahrazen originály stejné hodnoty, a byl ještě obohacen o další kusy. Například židle a stůl byly zakoupeny v Anglii, kam si je z domu navrženého Loosem ve Vídni –Hietzingu odvezl před válkou jejich majitel, advokát Valentin Rosenfeld. Kdysi na nich sedával i Sigmund Freund, častý host rodiny Rosenfeldů.

Byly vynaloženy značné prostředky, aby se tento apartmán zachránil před zničením a aby se v této původní podobě prezentoval příštím generacím. Dnes je toto interiérové zařízení součástí jedné pražské umělecké galerie, která pořádá pravidelně aukce s uměním. Je to nejen muzeum; interiér získal nový smysl a tak i nový život.

(Profesor Burkhardt Rukschcio, nejvýznamnější světový znalec díla architekta Adolfa Loose a autor soupisu jeho díla, prováděl odborný dohled po celou dobu restaurátorských prací a montáže apartmánu.)