Zářijová vernisáž stálé výstavky dochovaných prací surrealistické malířky Edity „Tity“ Hirschové v plzeňském Brummelově domě se stala zároveň oslavou završení poslední etapy restaurátorských prací této dnes nejvýznamnější plzeňské památky připomínající tvorbu Adolfa Loose.
Tita, která byla členkou francouzské surrealistické skupiny La Main à plume (Ruka s perem) a v září 1942 zahynula v Osvětimi, bývala počátkem 30. let před svým odchodem do Paříže v Brummelově domě častým hostem (podrobně jsme tuto neprávem pozapomenutou malířku představovali v AA 9/2009 u příležitosti vydání knihy Anny Pravdové Zastihla je noc). S Loosovými plzeňskými klienty, bratry Janem a Leo Brummelovými, ji pojily příbuzenské vztahy z matčiny strany. Prezentace, připravená kurátorkou Národní galerie Annou Pravdovou a architektkou Hedvikou Marešovou, mimo jiné přináší oživení minuciózně zrestaurovaného interiéru domu, čímž se dnes odráží i někdejší kulturní kvas v prostředí společenských vrstev, které byly Loosovými klienty.
Loosovy architektonické realizace v Plzni představují fenomén, který v posledních letech výrazně vstupuje do povědomí milovníků moderní architektury. „Plzeňský soubor je co do počtu i míry zachovalosti v původním kontextu unikátem, jenž v některých parametrech předčí i Loosovo nejvýznamnější působiště, Vídeň,“ vyjádřil se při své loňské návštěvě Plzně přední světový znalec Loosova díla, profesor Christopher Long z Texaské university v Austinu, mimo jiné autor knihy The Looshaus. Současné etablování se fenoménu plzeňských Loosových převážně interiérů na pomezí kulturní a historické památky v souvislosti s cestovním ruchem nutí k přemýšlení nad budoucností plzeňského souboru a způsoby jeho prezentace.
Adolfa Loose, jednoho ze zakladatelů moderní architektury, není třeba příliš představovat. Ač nedokončil žádnou z architektonických škol, stal se zejména po druhé světové válce ikonou světové architektury. Zatímco západní svět se o Loosovu tvorbu začal masivněji zajímat již koncem 50. let, v socialistickém Československu probíhalo studium Loose zpola v ilegalitě. Plzeňský soubor představila světu kunsthistorička Věra Běhalová v článku vydaném po emigraci roku 1968 v Rakousku.
Brněnský rodák a později československý občan, dle vlastních slov však především Evropan, Adolf Loos vytvořil počátkem 20. století z iniciativy bohaté rodiny podnikatelů Hirschových první z plzeňských interiérů v Plachého ulici č. 6. Jen o pár let později přátelé Hirschových, rodina Otto Becka, žádá Loose o návrh interiéru prakticky „za rohem“, na dnešní Klatovské třídě č. 12. Při stěhování vybavení bytu Beckových na novou plzeňskou adresu v roce 1928 vznikl mezi Loosem a dcerou jeho klienta, Klárou, vztah, který vyústil roku 1929 v jejich sňatek.
Na přelomu 20. a 30. let obohatil Loos Plzeň svými realizacemi ve druhém, hojnějším intervalu své tvorby, ukončeném až jeho smrtí roku 1933 ve vídeňském sanatoriu v Kalksburgu. Loosovi plzeňští klienti představovali příbuzensky či klientsky propojenou síť velmi dobře situovaných kosmopolitních židovských rodin. Plzeňské období však lze nazvat i jakousi Loosovou labutí písní. S ohledem na neutěšenou zdravotní kondici se musel opírat hlavně o spolupracovníky, z nichž v Plzni vynikají především Heinrich Kulka či Karel Lhota.
Odborníci nalézají určité paralely přípravy na jeho mistrovskou realizaci, pražskou Müllerovu vilu, v některých architektonických řešeních plzeňského Brummelova domu. Navíc, plány Müllerovy vily vznikaly v ateliérech stavební firmy Müller a Kapsa, tehdy sídlící na dnešním plzeňském náměstí Míru. Loosův styl práce, vytvoření rychlého náčrtu třeba na obyčejný papírový sáček od mouky, aby detailní rozkreslení stavebních plánů a komunikaci s příslušnými úřady obstarávali architektovi spolupracovníci, dnes zrovna neusnadňuje identifikaci jeho děl. Ta se musí opírat o archivní výzkum plánů a korespondence i o technologický průzkum – rozpoznání materiálů a postupů, které Loos opakovaně používal. Dnes odhadujeme, že v Plzni vzniklo kolem čtrnácti Loosových realizací, převážně interiérů, z nichž asi polovina v různém stupni dochování existuje dodnes. Z toho čtyři interiéry jsou dnes péčí města Plzně zpřístupněny veřejnosti.
Tři ze zpřístupněných interiérů nabízejí poučenému návštěvníkovi i několik různých způsobů restaurování a prezentace. Mimořádnou roli zde hraje již zmiňovaný Brummelův dům v Husově ulici 58 v sousedství Centrálního autobusového nádraží. Objekt přináší i Loosova a Lhotova exteriérová řešení stavby. Právě tato památka je v rámci Plzně vzácným příkladem Loosovy práce na exteriéru. Dům je dnes součástí Iconic Houses Network, mezinárodní sítě významných veřejně přístupných domů architektury 20. století.
Patrový předměstský dům z konce 19. století v průmyslové části města byl na žádost stavebníků, Jana a Jany Brummelových, mezi lety 1928–29 upraven a doplněn o dvoupatrovou hranolovou přístavbu. Na doporučení stavebního úřadu došlo ke sjednocení fasády, která je dnes při pohledu z Husovy ulice vlastně jakousi moderní kulisou staré části domu. Zatímco přízemí zaujímal nájemní byt a garáže firmy Brummelových, obchodující se stavebním dřevem, v prvním patře vznikl dle Loosova návrhu jedinečně komponovaný interiér.
Princip enfilády, prvek převzatý Loosem ze šlechtických sídel, umožňuje průhled prakticky celým domem, z vykonzolované terasy až do ložnice Hedviky Liebsteinové, matky Jany Brummelové. Stranou této osy leží soukromé prostory, jako ložnice mladého manželského páru, spojená s garderobou a koupelnou. I přes mnohá ohrožení – konfiskace za války, bombardování sousední továrny, tzv. Škodovky, v dubnu 1945, znárodnění v 60. letech nebo plány na zboření domu kvůli výstavbě autobusového nádraží – dnes Brummelův dům představuje to nejautentičtější z Loose, co může Plzeň nabídnout.
Péčí rodiny se zde uchoval původní nábytek, včetně toho navrženého Loosem. Podrobná fotografická dokumentace jen posílila kvalitu restaurování bohatě dochovaných původních prvků. Vyzdvihnout je třeba i roli synovce stavebníků a současného majitele, pana Michala Brummela, který od restitucí v 90. letech šel za svým snem: dům zrestaurovat a zpřístupnit veřejnosti. Projekt restaurování vytvořil pražský ateliér Václava Girsy, který se podílel i na návrhu restaurování slavné pražské Müllerovy vily.
Architekt Girsa se svým týmem navrhl obnovu i Loosem navrženého bytu pro manžele Voglovy na Klatovské třídě 12. Jádro interiéru z roku 1929 dnes tvoří někdejší obývák se sousedící malou jídelnou. Zbytek bytu, jenž původně zaujímal celé patro, zanikl při adaptaci budovy pro potřeby úřadu. Tento proces začal po zabavení bytu již během druhé světové války. Jádru pomohlo přežít, že šlo vždy o „takovou hezkou místnost“, která se hodila jako „šéfovská kancelář“ či reprezentativní „zasedačka“. Z interiéru přečkalo obložení z třešňového dřeva, mramorové pilastry či plynový krb. Sousední jídelna, která bez nadsázky patří k nejkrásnějším od Loose, je zajímavě obložená travertinem.
Girsův ateliér citlivě využil dochované fotografie Loosova spolupracovníka Karla Lhoty z roku 1930, na jejichž základě vznikla názorná instalace, pojetím podobná těm, co známe z hradů a zámků. Dochované části doplnily repliky včetně volného nábytku. K vytvoření těchto kopií byl využit obdobný nábytek z Brummelova domu i z Müllerovy vily. Atmosféru zde dokreslují drobné předměty, zakoupené v obchodech se starožitnostmi tak, aby odpovídaly dobovým snímkům. Na obnově, která probíhala v několika etapách, se podílel i současný šéf plzeňských městských památkářů Petr Marovič a Josef Štulc z Národního památkového ústavu.
Rozdílný přístup v obnově i prezentaci Loosova interiéru zvolil brněnský architekt Ludvík Grym, který vyhrál veřejnou soutěž na architektonickou studii pro obnovu tzv. bytu Krausových v Bendově ulici 10. I s ohledem na fakt, že v tomto případě byl k dispozici jen nepočetný archivní materiál, rozhodl se architekt velmi prostě zachovat a prezentovat jen nezbytně ošetřené prvky z původního bytu. V interiéru, vytvořeném pro chemického inženýra Viléma Krause a jeho ženu Gertrudu mezi lety 1930–31, spatříme to, co v ostatních plzeňských Loosových interiérech zůstává skryto: Původní podlahu bez položeného loosovského filcu či detaily truhlářských a dalších řemeslnických prací. Nechybí ani unikátní vestavěná skříň na třídění špinavého prádla proti východu z někdejší koupelny nebo skvostné řešení ložnice s řadou efektivně využitých prostor.
Návštěvníky okouzluje zejména skříň s věšáky na klobouky, vestavěné zrcadlo toaletní stolku paní Krausové či knihovnička zakrývající sejf. Efektní jsou rovněž tapety s pěti odstíny modři v někdejší Krausově pracovně, zrekonstruované na základě fragmentu nalezeného během restaurátorských prací. Gró interiéru ovšem tvoří unikátní propojení obývacího pokoje s jídelnou průběžným mahagonovým stropem, jehož vznik inspirovala jídelna v pražské Müllerově vile. Mahagonové obložení doplňují pilastry obkládané švýcarským mramorem značky Cippolino. Rozlehlá protilehlá zrcadla hlavních stěn obou prostor pak vytvářejí působivý nekonečný obraz.
Chybějící původní nábytek nahrazují přenosné modré hranoly, využívané během koncertů, přednášek, módních přehlídek, divadelních představení či filmových projekcí, jež se v tomto prostoru, omezeném kapacitně na 40 až 50 sedadel, konají. Počátkem roku 2016 k interiéru přibyla i původní druhá polovina bytu s minimem Loosových detailů, která má sloužit jako provozní zázemí bytu.
Koncem roku 2015 přibyla k souboru zpřístupněných plzeňských Loosových interiérů ještě tzv. Semlerova rezidence, vytvořená v architektově duchu jeho žákem a spolupracovníkem Heinrichem Kulkou. Dům byl dokončen rok po Loosově smrti a během přípravy plánů byl Adolf Loos dlouhodobě značně zdravotně indisponován. Objekt ve správě Západočeské galerie v Plzni, jehož restaurování stále probíhá, klade otázku, nebyl-li otevřen předčasně. Zrestaurované partie se mísí s těmi nedodělanými, vše působí dojmem otevření „narychlo“. Interiér vestavěný do již existující budovy, dnes prezentovaný jako jediný v Plzni s loosovským Raumplanem, renomovaný brněnský historik architektury Zdeněk Kudělka kdysi hodnotil spíše jako tradiční mezonet.
Vzrůstající zájem odborné i laické veřejnosti o Loosovo dílo staví Plzeň vedle Prahy nově na mapu „poutních míst“ milovníků moderní architektury. Zvláštním případem týkajícím se obou měst je zachráněný obývák z apartmánu Richarda Hirsche, syna prvních Loosových plzeňských klientů, přenesený v 80. letech z plzeňské Plachého ulice č. 6 do Prahy. Prakticky neznámý Loosův interiér tehdy chtěli nájemníci odstranit jako zchátralý. Po roce 1989 jej dal zrestaurovat svým nákladem nový nabyvatel, galerista Vladimír Lekeš, který ke spolupráci přizval odborníka nejpovolanějšího, vídeňského profesora Burkhardta Rukschcia, spoluautora „bible loosologů“, knihy Adolf Loos: Leben und Werke (rekonstrukci jsme se samostatně věnovali v AA 11/2011).
Na původním místě v Plzni zůstala Loosova vestavěná ložnice, někdejší součást apartmánu mladého studenta práv Richarda Hirsche, objevená pod nánosy novodobých tapet Karlem Zochem, pracovníkem Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně. Podle Zocha je sám o sobě hodnotný i činžovní dům ze druhé půle 19. století, kam si do prvního patra mezi lety 1907–08 Richardovi rodiče, Vilém a Martha Hirschovi, nechali navrhnout Adolfem Loosem luxusní interiér. V poválečném období zde byla například mateřská školka a téměř až do sametové revoluce školní jídelna s družinou. Byt byl v 90. letech rozčleněn na menší obytné jednotky. Z interiéru je dnes zachována zanedbatelná část. Jeden trámový strop a travertinový sokl při podlaze. Zoch rovněž připomíná, že odborníci jako Maria Szadkowská, kurátorka Müllerovy vily i autorka dosud nepřekonané knihy Adolf Loos – dílo v českých zemích, upozornili na řadu dalších prvků, jako vstupů na lodžie či řetězu lampy, kdysi osvětlující schodiště domu, které odkazují k Loosovým řešením.
V interiéru, příležitostně zpřístupňovaném veřejnosti, je uchován pozůstatek zajímavé výstavy z loňského léta, kdy zde studenti architektury z Vysoké školy technické ve Stuttgartu pod vedením profesora Wolfganga Grillitsche doplnili tvůrčím způsobem prázdný prostor po někdejším obýváku Richarda Hirsche. Rafinované využití kartonů evokujících různé materiály důvtipně navodilo atmosféru i podobu někdejšího Loosova interiéru, nyní instalovaného v Praze. Podobným způsobem jako Hirschův apartmán dotvořili originální kartonový nábytek včetně svítidel à la Loos studenti Wolfganga Grillitsche také v dalším z plzeňských Loosových interiérů, tzv. bývalé „vojenské správě“, rovněž zpřístupňované veřejnosti pouze příležitostně.
Vojenská správa neboli někdejší dům Huga a Heleny Semlerových na Klatovské třídě 19 získalo město v roce 1995 s tím, že objekt bude zrestaurován a zpřístupněn veřejnosti k roku 2015. Tuto podmínku však město nesplnilo a problémy spjaté s otázkou návratu budovy s Loosovým interiérem vojákům se řeší prakticky dodnes. Jaké ohrožení by to pro interiér znamenalo, raději nedomýšlet. Z interiéru je prokazatelně Loosovou realizací někdejší hudební či dámský salon, zdobený působivým obložením italským mramorem značky Fantastico, evokujícím strukturou tmavé kresby ve světlém pozadí podoby nejrůznějších fantaskních bytostí. Na místnost, oddělitelnou prosklenými posuvnými dveřmi, navazují pánský salon, a jídelna, obojí navržené v Loosově stylu nejspíše jeho spolupracovníkem Adolfem Hrussou. Asi je možné popustit uzdu fantazii a představit si speciální návštěvnické centrum v přízemí budovy, která leží v turisticky strategickém prostoru blízko středu města i ostatních zpřístupněných interiérů.
V odborné sféře se objevují návrhy, že v kombinaci s pražskou Müllerovou vilou, skrovným Loosovým dědictvím v Brně a okolí či vídeňskými pracemi by souhrn rozšířený o architektovy plzeňské realizace mohl splňovat podmínky k zápisu na seznam světového kulturního dědictví UNESCO – podobně jako na něj letos bylo zapsáno sedmnáct Le Corbusierových realizací na třech kontinentech. Takový krok by nicméně na město Plzeň kladl nové požadavky, směřující k výrazné profesionalizaci provozu Loosových interiérů, překračující pouhou rovinu turismu, a zpřístupnění i dalších výše zmiňovaných objektů.
(Art+Antique, říjen 2016)