Winternitzova vila je stavba v Praze na Smíchově, v ulici Na Cihlářce 10, dílo architekta Adolfa Loose a Karla Lhoty (ten je autorem všech prvků v interiéru). Podle interiérové barvy slonové kosti je nazývána též Béžová princezna. Vila je chráněna jako kulturní památka.

OSUDY VILY

Vilu nechal postavit pražský právník JUDr. Josef Winternitz pro svou manželku Jenny Winternitzovou, dceru Suzanu a syna Petra. Projekt byl zadán v září roku 1931 Adolfu Loosovi a Karlu Lhotovi, povolení k užívání stavby vydáno 9. září 1932. Winternitzova rodina vilu obývala do roku 1941, kdy ji byla donucena převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu), který spravoval konfiskovaný židovský majetek. Od fondu pak vilu koupila pražská obec a zřídila tu mateřskou školku. (Toto využití trvalo až do roku 1997.) Celá rodina byla roku 1943 transportována do Terezína a odtud později do koncentračního tábora Osvětim. Zde hned po příjezdu zavraždili v plynové komoře JUDr. Josefa Winternitze a jeho syna Petra, manželka Jenny Winternitzová a dcera Suzana byly přiděleny na práci ve fabrice u transmisí. Zde díky teplu ze strojů přečkaly zimu a dožily se konce války. Vrátily se zpět do Prahy, ale do své vily se už nikdy nedostaly. Československý stát sice uznal jejich nárok na vrácení vily a obnovil vlastnické právo JUDr. Josefa Winternitze, ale uvalil na ně dědickou a posléze milionářskou daň. Navrácení vily bylo podmíněno splněním těchto platebních nároků a zatíženo exekucí. Jenny a Suzana ovšem neměly žádné příjmy ani jiný majetek. Nezbylo jim, než nabídnout československému státu darování vily výměnou za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly. Do vily se již nikdy nepodívaly, ani o ní v rodině nemluvily. Zbytek rodiny se o vile dozvěděl až v roce 1991 při přípravě restitucí. Ani Jenny, ani Suzana se už vrácení vily nedočkaly. Navrácenou vilu se rodině podařilo zrekonstruovat jen díky nezměrné energii a práci vnuka JUDr. Josefa Winternitze Ing. Stanislava Cysaře. Vila je nyní otevřena veřejnosti jako galerie.

ARCHITEKTURA

Winternitzova vila je poslední stavbou Adolfa Loose, dokončenou za jeho života. Loos na ni ještě na podzim roku 1932 dohlížel, i když většina povinností už spočívala na Karlu Lhotovi. Na konci listopadu Loos Prahu naposled opustil a jeho léčení v rakouských sanatoriích v Rosenhügelu a Karlsburgu brzy ukončila smrt v srpnu následujícího roku. 

Ke srovnání s Winternitzovou vilou se nabízí především Mollerova vila ve Vídni (Wien 18, Stadtfriedgasse 19) z let 1927–1928, v Praze pak střešovická vila Ing. Dr. Františka Müllera (čp. 642/XVIII, Nad hradním vodojemem 14) z let 1928–1930. Odpovídá také na otázku, proč si JUDr. Josef Winternitz vybral za projektanta své vily právě Adolfa Loose a jeho spolupracovníka Karla Lhotu: Oba stavebníky spojovaly pracovní kontakty a zřejmě nezůstalo jen u nich, JUDr. Josef Winternitz právně zastupoval Ing. Dr. Františka Müllera a jeho firmu Kapsa & Müller.

Ve Winternitzově vile se neuplatňuje materiálová exkluzivita Loosových nteriérů. Stavba nebyla příliš nákladná, výraz interiérů nese jen cihla, bílé omítky a dřevo, neuplatňuje se tu ušlechtilý kámen. Komplikovanější Raumplan Müllerovy vily je částečně dán pozemkem s výškovým rozdílem 11 metrů, Raumplan Winternitzovy vily se mohl omezit na šest úrovní.

Vstup do domu je příznačně loosovsky neokázalý, prolomený v levém bočním průčelí a chráněný jednoduchým zádveřím, s přidruženou šatnou, záchodem a umyvadlem. Odtud se vstupuje jednak do suterénu, jednak do hlavního prostoru domu v přízemí. Do suterénu situoval Loosův a Lhotův projekt byt domovníka, složený z pokoje a kuchyně se zázemím, prádelnu se sušárnou a žehlírnu, kotelnu a sklad paliva, jímž byl ve vile koks. Přízemí obsahuje společný obytný prostor, v Loosových a Lhotových plánech označený jako obývací pokoj. Jeho půdorysná plocha 11 × 9 metrů je řešena ve dvou úrovních: Spodní, větší, se otevírá do zahrady, spojena s terasou v plné šířce domu, z níž lze do zahrady sestoupit po schodišti. Horní část zahrnuje jídelnu, komunikačně spojenou s kuchyní, a menší obývací pokoj. Symetricky, jako kuchyně s jídelnou, je za obývacím pokojem umístěna knihovna. Kuchyně a knihovna ale už nejsou součástí společného prostoru, oddělují je od něj stěny. V ose prostoru pak vede schodiště do dalšího patra, které bylo ryze privátním prostorem jednotlivých členů rodiny. Ze všech tří pokojů při průčelí se vstupuje na velkou terasu. Paměť rodiny uchovala, že se jí příliš neužívalo. Hostinský pokoj, v plánech označený jako kuchyně, sloužil pro společné snídaně. V druhé polovině zadní části byla velká koupelna a šatna. Ustupující nejvyšší patro obývaly vychovatelka dětí a kuchařka. K jejich dvěma pokojům příslušely společný záchod a koupelna. V rodině se traduje Loosovo zdůvodnění, že okenní parapety jsou tak vysoké, aby se personál nerozptyloval krásným výhledem a věnoval se své práci. Nejvyšší terasa s masivní pergolou na čtyřech pilířích, z nichž pravý krajní obsahuje komínové průduchy, přiléhala k pokojům služebných. Poskytovala ale tak krásné výhledy a umožňovala sledovat východy a západy slunce, že ji využívala i rodina Winternitzů, častěji, než terasu spodní.  

(Vladimír Czumalo)

- Architektův spolupracovník Karel Lhota pustil do světa informaci o tom, že popírá Loosovo autorství na zmiňované stavbě. Samozřejmě se tábor odborníků i novinářů rozdělil na dvě proti sobě stojící vojska. Jedni argumentovali tím, že architekt byl v čase stavebních prací (pro zajímavost: rekordně krátká doba od listopadu 1931 do ledna 1932!) nemocný, cestoval po lázních a v Praze vůbec nepobýval, za autora označovali právě Lhotu. Druzí logicky oponovali tím, že tvůrce není žádný stavbyvedoucí, že dům pochází z mistrovy hlavy a pera, že dílo je v mnohém podobné střešovickému předobrazu atd. Dokonce se vyskytla domněnka, že Loos použil pro Winternitzovu vilu nepoužité varianty návrhů z předešlé práce. -  

(Václav Chardraba, Stavební forum, 08/2006)